Krasojízda krásného nakladatelství

Patrik Linhart / Na remake nemakej!

Už jen slovo remake dokáže vyvolat emoce. Povětšině emoce negativní, a to přesto, že celá naše kultura je remake mnoha jiných, obávám se, že i duchovně vyspělejších kultur. Remake – čili předělání, přetavbu cizího duchovního dědictví, můžeme chápat jako účelovou zlodějnu, ale též jako výzvu. Slovníky remake spojují povýtce s filmovou tvorbou, užití tohoto pojmu v souvislosti s krásnou literaturou je u nás chápáno doslova jako svatokrádež.

Remake jsou například americké verse filmů postavených na komice Pierra Richarda, remake je americká verse filmu Taxi, v němž Sami Naceriho nahradila černá mamba v New Yorku. Remake je celé Coelhovo dílo, neboť tento brazilský guru vykrádá Borgese zcela bezostyšně, aniž by se k tomu (pokud vím) přiznal. Můžeme pokračovat přehlídkou trapností a přehlídkou vykradačů hrobů, ale tu mě napadá Borgesův pomyslný autor, jenž si ve XX. století předsevzal napsat dona Quijota. Hrdina této povídky se sám stává donem Quijotem ve své snaze stvořit, co již bylo stvořeno. (číst dál) 

Asi nejsvébytnější český umělec uplynulého století, Josef Váchal, záměrně vytvářel díla, která dnes můžeme nazvat remaky – počínaje jeho barokními opusy a konče Krvavým románem, jenž je dle jeho slov trestí z více než jedno sta sensačních a dobrodružných románů. Kolik má však česká literatura děl hodných následování, hodných srovnávání? Možno se přiznat – to a to dílo jsem si vybral, tento fenomen podám jinak, ne snad lépe či moderněji, ale podle svého. Tak jednal Goethe u Fausta, Alexander Pope a Andrew Lang u Odyssey, nebo Verne v cestě do nitra Země.

U mnoha zásadních děl můžeme sledovat dlouho filiaci, která nás přivede k zajímavým srovnáním. Případ takového pátrání uvádí Umberto Eco. Sám své téměř detektivní pátrání po kořenech konspirační teorie o spiknutí zednářů (jezuitů, Židů) zúročil ve svém posledním románu Pražský hřbitov. Převyprávěné jsou i Borgesovy magické Obecné dějiny hanebnosti. Dáme-li si tu práci a vyhledáme příslušné pasáže v knihách, které si Argentinec vybral, zjistíme, že i v tomto případě jde o jasný remake – ať již Příběhů tisíce a jedné noci, Historie newyorských gangů nebo Swedenborgova Nebe a peklo. Případ nejzáludnější je však Sedm samurajů a Sedm statečných. Americká verse je totiž téměř doslovným převodem Kurosawova geniálního opusu, přesto i ona má svou autonomní poetiku.

Ano, remake může být zcela svojským uměleckým dílem, pokud autor nesklouzne k pastiche nebo se nestane pouhým kopistou. Amateur umění pak s gustem gourmeta může porovnávat a vyhledávat aluze, zámlky a znamení odkazů.

Autor je spisovatel