sobota 18. srpna 2012

BVÚ / 10 slavnýchremejků

Rozeznat v literatuře přesnou hranici mezi inspirací, kradením a remake je nemožné. Původnost je ceněna, ale rozhodně je jen jedním z měřítek, jímž lze na konkrétní knihu a její význam pohlížet. Původní neznamená skvělé – převzaté neznamená brak. Ukážeme si deset slavných evropských (a českých) děl, o nichž lze v souvislosti se slovem remake přinejmenším hovořit. A to zcela stranou ponechávám překlady (tedy nové odvyprávění původního díla jiným jazykem) a tzv. pouhé zápůjčky motivů. Nejde mi o nic jiného než ukázat, že ovlivňování a remakování je mezi světovými spisovateli naprosto běžnou věcí. Má-li slovesná tvorba ještě vůbec sloužit ke komunikaci a ne k budování pomníčků, musí komunikovat mezi sebou – a zde budiž sláva remakům!

10 nejslavnějších remaků, jež považujeme za originál

1. Bible – je kompilátem mnoha vlivů a příběhů z předkřesťanské éry. Nalezneme tu solidně zremakovaný asyrský Epos o Gilgamešovi (rovněž kompilát), Hebrejskou bibli, stopy mýtu o Hórovi atd. Sama bible je pak svým vlastním remake – s ohledem na neustálé přepisování, vyjímání a navracení jednotlivých částí (Apokalypsa, Píseň písní), či úprav vycházejících z dobových požadavků a nutností. Není třeba více rozebírat, za povšimnutí jen stojí, že základy evropské kultury stojí na remake jako na myšlence.

2.  Tři mušketýři – stroj na akční příběhy Alexander Dumas starší je vystřihl (za asistence historika Augusta Maqueta) coby velmi zdařilé a rozvinuté remake Pamětí hraběte d'Artagnana, kapitána-lieutenanta první setniny královských mušketýrů (1700) od francouzského spisovatele Gatiena de Courtilz de Sandrase. Jsou galantní, vraždí jen z mravních pohnutek a máme je rádi. (další remaky)


3. Faust – J. W. Goethe by byl zřejmě částí české kritiky rozježděn pro výstrahu redakční škodovkou, pokud by se jí dostalo do rukou zjištění, že jeho geniální básnická skladba si klidně remakuje Historii dr. Johanna Fausta z roku 1578. Přihozeni by zřejmě byli i další Faustovi remakisté jako Christopher Marlowe, Matěj Kopecký, Michail Bulgakov, Stanisław Lem, Thomas Mann, Alfred Jarry, Jiří Suchý. Z kufru by celou dobu jektal Alois Jirásek.

4. Hamlet – v době, kdy koncerny ještě byly v plenkách a nikdo tak neměl sílu vynucovat jakési autorské právo, se remakovalo naprosto běžně. Ostatně divadla tak činí bez jakéhokoli uzardění dodnes – každá nová inscenace libovolné hry je vlastně novým remake původního – obvykle autorského – představení. Práva mají samozřejmě zaplacena. Shakespeare si v klidu a zdarma zremakoval prastarý skandinávský příběh Ur-Hamlet (Amlet) dánského kronikáře Saxa Grammaticuse – a nikdo neřekl ani popelník. Ale ten hoch se nezastavil před ničím! Tragický příběh o Romeusovi a Juliettě od italského mnicha Bondella si nejprve přihrál do portfolia spisovatel Arthur Brook (1562), pak William Painter (1567), ale teprve remakista Shakespeare ze slibného tématu udělal světový superhit. Romeo a Julie je prostě majstrštych Shakespearův – a kdo si dnes vzpomene na předchozí vypravěče?

5. Odyssea – je remake Iliady a ta je remake kdovíčeho. To ovšem nemám ze své hlavy, ale vědci zjistili... Nasypali do počítače oba texty, spustili systém Vista a po třech restartech počítač rozhodl: Odyssea je Iliadou ovlivněna, Homér po padesáti letech vykradl sám sebe – zavřít, nečíst. Ale radši číst – tihle antičtí hoši uměli psát.

6. Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války – ano, i chrlič nápadů a spisovatel od boha zdatně remakoval – a to sám sebe. Ačkoli právě toto je jedním z nejhorších proviněním ve věci literaturní (za nové verze Bourbonu a Zabriskyho dostávám po papule permanentné) – díky Haškovi za jeho nevědomost! První světový román naší literatury vznikl jako remake děl Dobrý voják Švejk a jiné podivné historky (1912) a Dobrý voják Švejk v zajetí (1917), nebo přesněji – jako remake hlavní postavy, neboť každý ze tří dobrých vojáků Švejků je jiný, ač stejný blb. Hašek prostě hledal formu pro svoje nezištné a ohromující gesto. 

7. Old Firehand – no, měl bych napsat Vinnetou, aby to bylo jasné, ale povídka se jmenovala Old Firehand a až později ji Karl May zremakoval na Old Firehanda o tři sta stranách (odhadem), Old Shatterhanda zremakoval na Kara ben Nemsího a toho na Otce Jaguára z pokladu Inků. A to ještě všechny tři postavy téhož hrdiny zřejmě vycházejí z původního chlapíka jménem Karel Sternau, který řádil v Mayově kolportážních románech. Ale tohle zřejmě není z přísného kritického pohledu už vůbec literatura, tak pryč od toho.

8. Egypťan Sinuhet – takže velká literatura. A máme tu řecké pověsti (krétský labyrint), Plaváčka, Pohádky tisíce a jedné noci – a perfektní čtenářský zážitek. Ačkoli s mentalitou starověkého Egypta má kniha pramálo společného (Waltari vyprávěl spíše o soužení moderního, evropskému myšlení podléhajícího člověka), je hlavní linka příběhu remakem staroegyptské literární památky známé jako Vlastní životopis Sinuhetův. Celé je to skvěle uchopené, vtahující, řemeslně výtečné, ale vyjít to u nás, autor by si šel snad rovnout žádat o vystěhovalecký pas. No, tak horké by to nebylo, naštěstí by mu to v téhle délce nikdo nevydal („Grant, trubče, grant, to chce grant...“)

9. Saturnin – tak a teď už si vážně koleduju. Sahat na Saturnina není košér, slíznu elektrickou pecku a nevejdu se ve správný tvar... Já ho mám rád, protože jsem ve svých dvanácti letech nepoznal, že jde o čtyřicet let starý text – slečna Zuzana přeci jezdila Rapidem a to byla ve své době nějaká hitovka (hlavně musel mít hnědou metalízu, ježka na stěračích, chlupy na volantu a nálepku JEZDÍM NA CASTROL). Představa létajících koblih mne naplňovala, sentimentální jsem dosti, ale přeci jen Nedostižný Jeeves angličana Pelhama Grenvilla Wodehouse mi nějak hoví víc. Ale našel bych tento „Saturnin-originál“ bez Jirotkova půvabného počeštění? Těžko.

10. Staré pověsti české – sláva! Jsou tu! Ano, naše národní eposy do nečitelna zformulované heroinem představ o dějinách Aloisem Jiráskem (duní mi v hlavě uštěpačná věta Jiřího Voskovce ze hry Vest Pocket Revue – Že by Alois Jirásek? – která musela vrstevníky srážet ze židlí) – aneb remake národní svébytnosti. Ponechám stranou spekulativní, leč ne nezajímavé výklady o příbuznosti některých našich pověstí s pověstmi jiných národů (Přemysle Oráči, že?) a jen podotknu, že Jirásek remakoval, motal, poplétal – a ještě byl ceněn, ba až na vrchol Montparnassu jménem Slavia byl vyceněn. Zdroje neuvádím – modří již vědí, oranžoví si dohledají sami – a kouknu se na pohádky. Vyprávíme je dětem a ani neznáme výrobce. Navíc, až EU zjistí, že si v každém koutu území jednu pohádku meleme pokaždý jinak! To bude rošambo. Já třeba znám Sůl nad zlato asi ve třech provedeních (Němcová, Dobšinský a můj děda). No jistě, ještě Werich. Co tam máme dál – když vynechám Mikeše – ten už je dnes stejně nepublikovatelný kvůli malému Nácíčkovi: Sedmero krkavců (remake bratří Grimmů), Baba Jaga (remake praslovanských mýtů), bratr Paleček zřejmě inspirovaný Enšpídlem atd.

Takže – naše historie je remake, lidové pohádky, na nichž učíme naše děti našemu myšlení a mravním zásadám jsou remake, bible je remake, dokonce náš první kosmonaut byl Remek a mně tady bude někdo vykládat, že remake je nemravné? Ano. Bude. Tak to tu chodí...


Poznámka: tento text vznikl jako zájmová umělecká činnost a neklade si přísná literárně-vědecká měřítka. Když ho bude chtít někdo dopřesnit – jsem pro.


Žádné komentáře:

Okomentovat